Teze pro českou vědu 2025

Co potřebuje česká věda k tomu, aby se její kvalita zvyšovala a aby měli vědci zvláště v oblasti základního výzkumu svobodné a důstojné podmínky pro svojí práci?

1. Důvěra

Věda je činnost vydávající se za hranice známého ve snaze tyto hranice posunout. Významné objevy jsou proto špatně předvídatelné, stejně jako čas a prostředky potřebné k jejich dosažení. Ve vědě je třeba uváženě riskovat, pročež je potřeba poskytnou vědcům a vědkyním dostatečnou volnost bádání  - jen tak je možné dosáhnout významného pokroku. Posledních 20 let se ve vědní oblasti mluví o krizi důvěry. Vědci jsou ze strany poskytovatelů prostředků neustálé podezírání, že svěřené zdroje zneužívají, místo aby je použili na financování výzkumu. To tlačí vědce do způsobu práce, kdy cílí na málo ambicioźní cíle, které jsou snáze předpovídatelné, většinou i dobře publikovatelné a vykazatelné, ale málokdy přinášejí zásadní průlom v našich znalostech či změnu paradigmatu. Důvod je prostý: projektové financování a tlak na rychlé zveřejnění výsledků prostě neposkytuje prostor na hledání, zkoušení více postupů či metodologií a tudíž ani neumožňuje řadu věcí rozpracovat skutečně do hloubky. Hrozí tak, že čeští vědci budou tlačení do toho, aby donekonečna inovovali svíčky, místo aby se zabývali elektřinou a polovodiči. Proto je potřeba dát větší důvěru vědeckým institucím - více prostředků poskytovat skrze institucionální financování (alespoň 60% po započtení příjmů z operačních programů). Současně vědce stále více zatěžuje přebujelá administrativa, která se v rámci projektového financování stává sama o sobě cílem a banalizujícím rituálem. Mnohé instituce dnes musí věnovat značnou část prostředků i pracovního času administrativě, nikoli samotné vědecké práci. Tento vývoj vede ke snižování efektivního času vědců na bádání, k neefektivitě systému a k odčerpávání prostředků určených na výzkum mimo oblast skutečné vědy. Pozitivním příkladem v této oblasti je Evropská komise, která po náročném výběrovém řízení financuje úspěšné ERC projekty formou “lump sums”. Neznamená, to, že by vědecké instituce neměly podléhat veřejné kontrole. Ta by ale měla probíhat na úrovni institucí, jejich vnitřního nastavení apod., tak aby nezatěžovala jednotlivé vědce. Považujeme za zásadní, aby se prostředky z operačních programů již nerozdělovaly skrze ministerstvo školství, jehož úřednický aparát je ukázkovým příkladem škodlivého přístupu k vědě. To se prokázalo například při výzvě OP JAK “Špičkový výzkum”, kde MŠMTv těžko pochopitelném přešlapu zveřejnilo databázi hodnotitelů a jejich přiřazení k jednotlivým projektům. Následně se ukázalo, že hodnotitelé často nebyli kompetentní v oborech přiřazených projektových návrhů. Například projekt zaměřený na umělou inteligenci posuzovat strojní inženýr a expertka v oblasti práva.

2. Stabilita

Dobrat se smysluplného vědeckého výsledku obvykle trvá několik let. Sestavit dobře fungující vědecky tým může trvat i déle. Vědci a vědecké instituce tedy potřebují stabilní prostředí, včetně financí. Místo toho jsme každoročně svědky rozpočtové nejistoty – diskusí, zda výdaje na vědu porostou o něco víc, či méně než inflace. Vysoká inflace posledních let ovšem do fungování vědeckých institucí zasáhla velmi výrazně. Reálná hodnota institucionálního financování se snížila, a mnohé instituce i výzkumné týmy tak čelí akutnímu podfinancování, které ohrožuje jejich schopnost udržet personální i materiální zázemí pro výzkum. Vláda by se proto měla zavázat k dlouhodobé a předvídatelné finanční podpoře vědy, stanovené například jako minimálně určité procento HDP – alespoň na úrovni průměru EU (0,71 %). Tento závazek by měl mít víceletý rámec, který by umožnil vědeckým institucím plánovat s několikaletým výhledem a chránil vědu před každoroční rozpočtovou nejistotou. Toto číslo sice působí jako výrazný nárůst oproti současné situaci (okolo 0.5% HDP po odečtení nákladů na vesmírnou misi Aleše Svobody), ze své definice ale není přehnané, protože Česká republika má jistě ambice mít kvalitnější a významnější vědní oblast než je průměr EU. Důležitá je ale především již zmíněná stabilita, jen tak se dají plánovat dlouhodobé vědecké činnosti a rozvoj vědeckých institucí.

3. Akademická svoboda

Vědecké instituce v řadě zemí čelí vzrůstajícímu počtu pokusů o politické zásahy do jejich činnosti a do interpretace jejich výsledků. Dochází k tomu nejen v rozvojových zemích, ale i v zemích, které byly až donedávna dávány za příklad vědeckých velmocí. I v ČR probíhají dlouhodobé nátlakové kampaně zájmových skupin například v otázce klimatické změny, účinnosti vakcín, ekologických dopadů průmyslové a energetické výroby apod. Aby se mohli vědci smysluplně věnovat své práci, je nezbytné, aby byly před těmito útoky chráněni. V uplynulém volebním období jsme byli svědky legislativních procesů, při kterých se otevřel prostor pro politický vliv např. na resortní výzkumné instituce (skrze novelu zákona o v.v.i.) a Grantovou agenturu ČR (nový zákon o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí). Zároveň jsou vědecké instituce pod stále větším tlakem poskytovatelů financí, které skrze podmínky jednotlivých výzev zasahují do vnitřního chodu těchto institucí, například tím, jaké tematické okruhy financují, jaké typy a množství výstupů požadují atd. V nedávné době se obavy o okleštění akademické autonomie zhmotnily v připadě výběru ředitelky výzkumného institutu práce a sociálních věcí. Domníváme se, že nedávno přijatou novelu zákona o v.v.i. je třeba buď zrušit, nebo znovu novelizovat tak, aby se zabránilo možným politickým vlivům na chod těchto institucí (např. v nastavení způsobu volby ředitele v.v.i., procesu jejich rušení, slučování a nakládání s jejich majetkem). Zároveň se domníváme, že pro poskytovatelé financí na výzkum by měl být vytvořen jednotný kodex, jehož součástí by byl i respekt k autonomii jednotlivých vědeckých institucí.

4. Důstojné podmínky

Aby se vědci a vědkyně mohli plnohodnotně věnovat své práci, potřebují důstojné pracovní a finanční podmínky. Česká věda a vysoké školství se však dlouhodobě potýkají se strukturálním podfinancováním, které se nejvýrazněji projevuje ve vysokoškolské výuce. Na řadě univerzit současné financování nepokrývá skutečné náklady na výuku, což vytváří tlak na akademiky, aby chybějící prostředky doháněli projektovými granty. Ty však místo podpory tvůrčí práce často slouží jen k udržení základního provozu. Důsledkem je přetížení akademiků, omezený prostor pro skutečné bádání a v krajních případech i různé deformace vědecké práce – například tzv. „výzkum pro výzkum“ (vanity science). Je proto nutné navýšit prostředky na vysokoškolskou výuku a základní činnost institucí, aby se nastolila rovnováha mezi vzděláváním a výzkumem. Důstojné pracovní podmínky jsou základním předpokladem kvalitní vědy i toho, aby se české akademické prostředí stalo atraktivním pro mladé badatele a badatelky.

5. Transparentnost

Transparentnost přispívá ke stabilitě a předvídatelnosti prostředí, ve kterém vědci a vědkyně realizují svou práci. Zásadní změny v systému VaVaI by měly vznikat se živým zapojením vědecké komunity (například skrze Radu vlády pro výzkum, vývoj, inovace a transfer), Je velmi nešťastné, pokud například důležité legislativní změny vznikají takřka v utajení a následně jsou vystaveny stovkám výhrad v připomínkovém řízení. Stejně tak rozhodnutí o prioritních oblastech výzkumu, budování nových vědeckých infrastruktur, zaměření projektových výzev, způsoby jejich vyhodnocování a významné změny jejich parametrů atd. by měla probíhat maximálně transparentním způsobem. Stejně tak by si ale transparentnost měly osvojit i samotné vědecké instituce, například u výběrových řízení na vědecké a manažerské pozice.