Zničíme humanitní vědy?

24.8.2009, Aleš Bluma, Literární noviny Návrh hodnocení vědy, osekaný rozpočet Akademie věd a snaha průmyslu ovládnout tok peněz na výzkum jsou pro humanitní bádání smrtelné. Na vykopávkách v jižním Abusíru, koncesi Českého egyptologického ústavu, se střídají světové televize a reportéři největších světových deníků a časopisů. Velký článek našim egyptologům věnuje National Geographic. Českým vědcům se podařil největší objev ve světové egyptologii za posledních padesát let. Našli neporušenou hrobku kněze Neferínpa. Předseda Nejvyšší rady památek Egypské republiky Zahí Havás tuto událost označil za světovou senzaci. Kdyby se věda hodnotila stejně jako sport, odpovídalo by to snad zlatu na olympijských hrách spojenému se světovým rekordem. Přesto je to naším egyptologům pro hodnocení jejich práce na nic. Dokud nebudou publikovat článek v impaktovém vědeckém časopise, jejich objev pro naše úřady prakticky neexistuje. Jenže vědecky zpracovat množství předmětů, které se v hrobce našly, může trvat léta. Lesk a bída impaktových časopisů Pro hodnocení výsledků vědecké práce se v České republice zavádí systém, který mimořádně upřednostňuje publikování článků v tzv. impaktových časopisech. Impaktový časopis je takový, který je zařazen do citační databáze americké komerční společnosti Thomson Reuters. Ta vydává několik databází, z nichž nejznámější je Web of Science. Firma počítá citace u publikovaných článků a každoročně vydává žebříček časopisů sledovaných podle jejich průměrné citovanosti. Jenže systém je nastaven tak, že preferuje přírodovědné obory a medicínu, zatímco společenskovědní a vůbec humanitní obory jsou na tom daleko hůře. Otec této myšlenky, americký zakladatel scientometrie Eugen Garfield si toho byl vědom a na záludnost použití impakt faktoru v humanitních vědách upozorňoval v řadě svých článků. Angličtí vědci si dokonce dali tu práci a spočítali, že citovanost v přírodních vědách a medicíně je o dvě stě procent vyšší, než citovanost v humanitních oborech. Dalším problémem je mezinárodní dopad výzkumu. Jestliže lékař zkoumá rakovinné buňky, zajímá to celý svět. Kdo ale uveřejní studii moravského etnografa, který se zabývá lidovou písničkou z Horňácka z konce 19. století? Pokud se mu vůbec podaří najít nějaký impaktový etnografický časopis, musí počítat s tím, že v ediční radě budou mít převahu anglosaští vědci. V 80 mezinárodních impaktových časopisech z oblasti humanitních věd pocházelo 76,5 procent autorů prakticky ze čtyř zemí – USA, Velké Británie, Kanady a Austrálie. Evropa bez Británie se na citacích podílela pouze 15,8 procenty a na zbytek světa zůstalo 7,7 procent. Thomson Reuters má mezi 10 tisíci sledovanými časopisy minimální počet jiných než těch, které jsou v angličtině. Anglicky vydávané časopisy jsou proto na žebříčku výše. To přitom nemusí vyjadřovat jejich kvalitu a už vůbec to neukazuje na kvalitu jednotlivých článků. Čím kratší, tím lepší Autoři našeho systému hodnocení vědy si byli tohoto úskalí vědomi. Proto vědci humanitních oborů mohou získat body (a tím pro svůj ůstav i peníze) také knižními publikacemi a účastí v rámci Národního rámce excelence. U knižních publikací se měří „od kusu“. Vědec, který léta pracoval na nějakém problému a vydá několikaset stránkovou vyčerpávající monografii, je na tom stejně jako vědec, který vydal dvacetistránkovou brožurku. Naprosto je zanedbána stránka kvality textu, o kvalitě nakladatele ani nemluvě. Na západ od Aše existují špičková, všemi uznávaná, vědecká nakladatelství, v nichž každá publikace prochází náročným recenzní řízením. Avšak očima našich hodnocení, publikovat v některém z těchto nakladatelství nebo v malém regionálním českém vyjde bodově na stejno. V České republice žádný žebříček vědeckých nakladatelství neexistuje a v řadě z nich kniha neprochází recenzním řízením. Navíc nikde není určeno, že monografie musí vyjít v nakladatelství specializovaném na vědeckou literaturu. Prostě jako monografie může vyjít cokoliv a kdekoliv. A přinést peníze. Již od svého 5. rámcového programu rozvoje vědy vytváří Evropská unie centra excelence, v nichž mají pracovat špičkoví evropští vědci na vybraných projektech. A to ve všech oborech. Česká republika si z tohoto nápadu vybrala a zbývá dodat – bohužel, tak jako obvykle, – jen část. Pro humanitní vědy se zavádí Národní referenční rámec excelence. Impaktový faktor má v Národním referenčním rámci excelence velmi omezený význam a hlavní důraz se klade na publikování článků v domácích časopisech a monografií v českých nakladatelstvích. Tento nápad má dvě Achilovy paty. Prvním problémem je výběr věd. Logicky se tam dostaly vědy, které mají vztah k našemu území, jako etnografie, historie, lingvistika, politologie, mediální studia nebo právo. Je tam ale zařazena i filozofie nebo uměnověda, které mají výrazně mezinárodní dosah. Práce našich vědců jsou v evropském kontextu výborně hodnoceny a rozhodně nemají publikační problémy. Stejně tak antropologie. Přitom filozofie tam je, ale sociologie se do národního rámce nedostala. Je sice pravda, že uvnitř sociologie existují podobory, které používají sofistikované matematické postupy, nicméně hlavní sociologický proud je výrazně filosoficko teoretický. Stejně dopadla psychologie, která však má dost publikačních impaktových možností. Mezi exaktní vědy, tedy bez nároku na zařazení do Národního referenčního rámce excelence, byla přiřazena i ekonomie. Chtělo by se jízlivě dodat, že některé české ekonomy to docela překvapilo. Druhým problémem je skutečná excelence. Prakticky kdokoliv si může založit vědecký časopis, pokud sežene peníze. Řada institucí nebo odborných společností si tak vydává vlastní časopis, kde publikují především členové. Je jasné, že v řadě těchto časopisů jde o velmi benevolentní hodnocení kvality, vždyť v redakční radě sedí kolegové. Kvalita jednotlivých vědeckých časopisů, vydávaných na území ČR, je velmi různorodá. Jsou mezi nimi špičkové, které jsou vysoce uznávané i v zahraničí a do nichž přispívají vědci z celé Evropy, někde i ze světa. Příkladem může být časopis Byzantinoslavica, vydávaný Slovanským ústavem AV ČR, kde lze najít příspěvky od vědců z Austrálie, Velké Britanie, Kanady. Jistě mají dostatek publikačních možností v anglosaských impaktových časopisech, přesto neváhají publikovat v časopise vycházejícím v Praze. Jsou ovšem i časopisy, jejichž kvalita je velmi nízká a které příspívají spíše k propagaci svých autorů než k rozvoji vědního oboru. Věda nemůže být služkou průmyslu Jakkoliv jsou kritéria pro financování vědy, a humanitních věd zvlášť, diskutabilní, dávají přece jen jakési vodítko pro rozdělení peněz. Jenže v poslední době jsme svědky neobvyklého nátlaku industriální sféry, která se snaží tento tok financí ovládnout. Zároveň si podniky nárokují část těchto peněz přímo pro sebe. Na celém světě je přitom naprosto běžné, že podniková sféra se podílí na financování vědy. V nejrozvinutějších zemích, jako je USA, Japonsko, Velká Britanie nebo skandinávské země, je to včetně základního výzkumu. Česká republika se tak stane světovou raritou. Nejenže se podniky nebudou na financování vědy podílet, ale naopak si nechají financovat svůj výzkum a vývoj, aniž by se pak podělily o zisk, který jim vznikne. I zde je ovšem třeba rozlišovat. Společnost Linet si provádí svůj výzkum a vývoj sama a na světových trzích se jí mimořádně daří. Jejího jednatele Zbyňka Frolíka by asi ani nenapadlo, aby natahoval ruku po státní penězích. Naopak sám na vědu z podnikových peněz přispívá. Zdá se tedy, že Hospodářská komora, která tlačí na přerozdělení peněz, hovoří spíše za ty méně úspěšné. Pak je ovšem otázka, zda peníze nás všech, které tyto firmy dostanou, půjdou skutečně na účel k tomu určený. V každém případě na to doplatí především výzkum v humanitních oborech. Častým argumentem je to, že výzkum v humanitních vědách nepřináší žádné materiální hodnoty. To vyvrátila nedávno publikovaná studie britské vlády, z níž vyplývá, že z každé libry, investované do vědeckého výzkumu v humanitních oborech, má Velká Britanie okamžitý prospěch v hodnotě 10 liber a dlouhodobý prospěch dalších 10 liber. Zpráva, bohužel, nepraví, jak k těmto číslům vláda došla a tak je jen velmi těžké pokusit se stejnou metodikou vypočítat, jak je tomu u nás. Ale i kdyby naši vědci nepřinesli vůbec žádný materiální prospěch, je tu ještě prospěch duchovní. Společnost, které nebudou filosofové ukazovat smysl konání, historikové její dějiny, sociologové její rozvoj či uměnovědci krásu umění, stane se společností snadno manipulovatelnou. To může někomu docela vyhovovat.